Tomáš Kindl je nadšený hobby cyklista a právník. Před pěti lety
začal jezdit na kole do práce v centru Prahy, a jak sám uvádí,
předtím o tom několik let přemýšlel, když viděl cyklisty z oken
tramvaje. Vášeň se nejprve zhmotnila v podobě kola horského, později
přibyl silniční stroj. Každodenní dojíždění do práce, výlety s dětmi a víkendové
švihy znamenaly za půl roku úctyhodných 7500 kilometrů.
Na základě vlastních zkušeností i zkušeností dalších cyklistů se
rozhodl ve svém volném čase připravit a zkusit prosadit novelu, jejímž
cílem je zlepšení tří podle jeho názoru nejpalčivějších, a přitom (alespoň
z legislativního hlediska) jednoduše řešitelných problémů:
- nebezpečné
předjíždění cyklisty,
- dojem některých
motoristů, že cyklisté na silnici nepatří, který často pramení z domnělé
povinnosti cyklisty užít tzv. cyklostezku,
- nemožnost parkování
jízdních kol na pracovišti.
A jak moc jednoduché to z jeho pohledu je? Vydali jsme se za
ním (bohužel automobilem a metrem) do jeho kanceláře. Cyklistické rukavice
a brýle naznačily, že dnes je to opět kolo, na kterém se do města
vypravil.
S odstupem, který byl nebezpečný, se každý cyklista setkal
mnohokrát. Byla pro vás impulsem nějaká životně nebezpečná situace? Omlouvám se
za slang, ale už vás někdo „sundal“?
„To se mi naštěstí nestalo, dokonce jsem nedostal ani ostřikovačem.
Sleduji na internetu videa z provozu, tam je to běžná praxe. Řidiči se
navzájem hecují: aby to ‚chytli‘, musíme je předjet co nejblíže! Publikace
takových příspěvků se mi zdá neuvěřitelná. Ale pravidelně se setkávám s potenciálně nebezpečnými
situacemi a děsí mě, že jsem si na ten pocit ohrožení vlastně zvyknul. Na
kolo vyrážím s radostí, že dělám něco dobrého, a rád bych, aby se ani
moji blízcí o mě nemuseli tolik bát.“
Jedna věc je připravit hlavní myšlenky, znění návrhu, další věc je
způsob, jak návrh předložit v Parlamentu k projednání.
„Využívám systém, ve kterém žijeme, tedy demokracii. Všichni
poslanci mají na stránkách sněmovny e-mail. Můžeme se na ně obrátit, od toho je
přece máme, a to jsem udělal. Není to moje první zkušenost. Už mám jednu
úspěšnou legislativní aktivitu za sebou, funguje to. Nemá cenu sedět
v hospodě a nadávat na poměry. I jeden člověk může hodně udělat
pro to, aby se situace zlepšila. Vidím problém a jsem schopen připravit
řešení. Pokud poslance téma zajímá, stačí, aby se pod návrh podepsal.“
Kolik poslanců jste oslovil, byla tam nějaké preference?
„Oslovil jsem postupně několik poslanců. Preference byla, aby to byl vládní
poslanec, protože u nich jsem předpokládal vyšší šanci na schválení. Petr
Dolínek byl první, kdo to vzal za své. Někteří poslanci s návrhem
sympatizovali, ale neměli odvahu jít proti Ministerstvu dopravy, které hrozilo
negativním stanoviskem. Návrh jsem důkladně připravoval půl roku a projednával
ho s Ministerstvem dopravy, BESIP a dalšími institucemi a odborníky,
kterých se to týká. Zpočátku se mnou komunikovali, ale pak couvli, protože je
to proti jejich dlouhodobě prosazované vizi, která zjednodušeně řečeno zní:
vyženeme cyklisty ze silnic na cyklostezky, tam žádný odstup nepotřebují. To je
podle mě zcela mimo realitu. Cyklisté vždy na silnici byli a budou.“
Nechci podceňovat aktivitu jednotlivce, ale BESIP má váhu, spoustu
let činnosti pro bezpečnost, kterou má ostatně v názvu. Ten to nepodpořil?
„BESIP preferuje automobilovou dopravu před chodci a cyklisty. Je
třeba to říci takhle natvrdo, vyplývá to z jeho dokumentů a jednání. I nyní,
kdy se povedlo, že Ministerstvo dopravy změnilo své stanovisko na neutrální,
tak z vyjádření BESIP vyplývá, že nebezpečné předjíždění podle něj není
vážný problém. Podle BESIP jsou problémem sami cyklisté. Podle manipulativně
interpretované statistiky si cyklisté za nehody můžou sami, protože jezdí opilí
a bez helmy. Co na to říci…“
Cyklisté podle nich nejsou rovnoprávní účastníci silničního provozu?
Nebo mají mít jiný statut?
„Mají pocit, že cyklisté zdržují plynulost provozu a bude lepší,
když budou jen na cyklostezkách. Že české ‚cyklostezky‘ jsou primárně chodníky,
jejich užití mnohdy znemožňuje místní technické řešení a vznikají problémy
mezi cyklisty jedoucími různou rychlostí a chodci, dětmi a tak dále,
to je nezajímá. Dokonce to skandálně odůvodnili – říkají, že nehody, které se
na cyklostezkách stávají, jsou méně závažné než na silnici. Riziko nehod
přenesou z motoristů, kterým se nic nestane, zvlášť při bočním kontaktu,
na nejzranitelnější účastníky provozu na pozemních komunikacích, což jsou
chodci, děti a všichni, kteří se pohybují po cyklostezkách. To je proti
principům Úmluvy o silniční dopravě.“
Našel jste podporu u nevládních organizací, jako je například
AutoMat?
„Kontaktoval jsem je, návrh se jim líbí a jsem moc rád, že ho
aktivně podpořili.“
Nejsou v očích politiků stejnou vší v kožichu jako
Transparency International?
„To je pravda, pro řadu lidí to jsou ‚cykloteroristé‘. Možná i díky
tomu, že s návrhem nepřišel žádný spolek, ale jednotlivec, může mít větší
šanci na úspěch.“
V Parlamentu jsou různé zájmové skupiny, tím myslím skutečně se
zájmem, co se týká vlastních aktivit. Typická silná lobby je myslivecká, která
jde, jak se hezky říká často o různých tendencích, napříč politickým
spektrem. Našel jste někoho, kdo se o tom dozvěděl a přihlásil se
jako cyklista? Někdo, kdo vás formálně či neformálně podpořil?
„Mám kladné reakce desítek poslanců téměř ze všech politických stran.
Není tam nikdo z ODS (nepočítám jejich bývalého poslance Václava Klause
ml., ten je vášnivým cyklistou a slíbil mi podporu). To mě nepřekvapilo,
upřímně řečeno jsem předpokládal, že budou preferovat automobilovou dopravu.
Ono je to ale krátkozraké, cyklisty přece nemůžeme zakázat. I z pohledu
motoristů bude lépe, když cyklisté budou na silnici v bezpečí. Pokud jako
motorista nebudu dodržovat bezpečný odstup a někoho zabiju, budu odsouzen,
půjdu do vězení, budu mít dluhy do konce života. To, co se udělá pro cyklisty,
udělají řidiči i pro sebe. Nehoda se odrazí na všech zúčastněných. Změna
je legislativně jednoduchá, díky tomu jsem ji byl schopen připravit. Zákon o silničním
provozu by si zasloužil více změn i z pohledu cyklistiky, ale taková
revize není v silách jednotlivce. V mých silách je příprava
jednoduché, funkční změny, která vyřeší z mého pohledu nejpalčivější
problém.“
V pondělí 13. 7. bylo jednání vlády, která schvalovala
stanovisko, to dopadlo neutrálně.
„To je první velký úspěch!“
To bych potřeboval přeložit do češtiny. Co to znamená pro další
jednání?
„Znamená to, že vládní poslanci nebudou automaticky hlasovat proti
návrhu. O návrhu bude otevřená diskuze a mohou se rozhodnout
jakkoliv. Pokud je stanovisko neutrální, výrazně vzrostly šance na změnu
současného stavu.“
Zřejmě to nelze považovat za závazné, ale je to signál pro
Ministerstvo dopravy, že se má k návrhu chovat vstřícněji?
„Přesně tak, je to velká koncepční změna proti vizi, kterou prosazovali
předtím. Teď je zřejmé, že cyklisté na silnici patří a nebezpečné
předjíždění je problém, který by se měl řešit. Politika Ministerstva dopravy se
musí změnit. Udála se navíc další, možná ještě významnější věc. Ve stanovisku
vlády je jedna věta, ale velmi podstatná, a k ní míří druhý bod mého
návrhu. Vláda jasně deklarovala, že stezky pro chodce a cyklisty nejsou
povinné. Ani chodec, ani cyklista není povinen je užít. To je dnes rozšířený
mýtus, k němuž přispělo Ministerstvo dopravy a dopravní policie.“
To je důsledek nějakého zveličeného jednotlivého případu? Někdy bylo
po nehodě uvedeno, že cyklista měl být na stezce, a nikoliv na silnici?
„Vůbec ne, to je jen důsledek vize Ministerstva dopravy, že cyklisty
vyženeme ze silnic. Zákon ukládá povinnost užít stezku pro cyklisty, na které
by teoreticky žádní chodci neměli být, ale neukládá povinnost užít stezku pro
chodce a cyklisty. Ministerstvo ale mezi těmito druhy stezek nijak
nerozlišuje. Svou vizi si začalo plést s platným právním stavem a tvrdilo,
že cyklisté musejí jezdit po všech cyklostezkách. Došlo dokonce k tomu, že
dopravní policie začala cyklisty nezákonně pokutovat za to, nejedou po stezce
pro chodce a cyklisty. Stalo se to třeba u Žlutých lázní
v Praze, kde řada cyklistů z ohleduplnosti k velkému
množství chodců logicky volí bezpečnější cestu po silnici. Hlavní problém
však nejsou pokuty, těch bylo málo. Problém je v tom, že se spousta řidičů
na sociálních sítích přesvědčuje, že cyklisté nemají na silnici co dělat, proto
se jim budeme mstít. Budeme je vychovávat, předjíždět těsně, ostřikovat z ostřikovačů.
Tady se problém dostává do životu nebezpečné roviny, tomu se snažím zabránit.
Nyní je tu jasně deklarované stanovisko vlády, že taková povinnost neexistuje.
Mělo by se to dostat do povědomí motoristů. Motoristé nemají cyklisty co
‚vychovávat‘, ale respektovat, že cyklista legálně využívá silnici spolu
s nimi.“
Informace o jednání vlády a návrhu byla nepřehlédnutelná.
Jak může vejít ještě ve větší známost?
„Snažím se zprávu o nepovinných stezkách pro chodce a cyklisty
mediálně šířit, legislativní návrh se bude dále projednávat. Budou tak další
příležitosti, aby se to dozvěděli ti, ke kterým to má směřovat.“
Je tu i projekt Křivoklátských okruhů, který vznikl iniciativou
Josefa Přiba z firmy Progress Cycle. Tam se na několika místech značka upozorňující
na odstup 1,5 metru objevuje.
„Kolem těch značek jezdím a mám z nich radost, je to ale jen
lokální záležitost.“
Kromě toho se na sociálních
sítích v těchto dnech objevuje kampaň Romana Kreuzigera za dodržování
bezpečného odstupu při předjíždění.
„Osvětová kampaň určitě může být přínosná. Ze své podstaty však má
velmi omezený dosah. Několik kampaní již proběhlo. Samotné doporučení dodržet
bezpečný odstup může vypadat líbivě, ale nestačí. Bez zákona, bez pravidel
silničního provozu se neobejdeme. Představme si, že by nejvyšší dovolená
rychlost v obci byla pouhým doporučením a ostatní lidé, kteří by byli
nebezpečnou rychlostí ohrožováni, by se nemohli nijak bránit. Na některé
účastníky provozu bohužel platí jedině hrozba pokuty a bodů. Proto je třeba
zavést skutečnou změnu, která bude závazná a trvalá.“
Výtka k 1,5 metru se objevila i ve stanovisku vlády,
pokud jde o kontrolu, vymahatelnost a technické parametry vozovky
v místě, kde je souvislá nepřerušovaná čára. V tu chvíli může někdo i zákon
hodnotit jen jako zbytečný papír.
„Definice odstupu 1,5 metru není zbytečná. Vymahatelnost bude
lepší, než je dnes. Povinnost dodržet bezpečný odstup mají řidiči již nyní. Že
odstup takový nebyl, se dozvědí až na lavici obžalovaných, když kvůli tomu
někoho zabijí, a to už je pozdě. Tam ho spočítá soudní znalec a ta
hodnota vychází právě zhruba na 1,5 metru. Proto je třeba, aby to bylo
v zákoně, kde to bude mít edukativní, preventivní účinek. Dnes se bezpečný
odstup nijak nekontroluje. Pokud přijdete na policii s kamerovým záznamem,
že vás někdo předjel na těsno, řeknou: ‚nevíme, jak daleko od vás měl být, my
to budeme řešit v okamžiku, kdyby se vám něco stalo.‘ Vymahatelnost je
nulová. Když tam bude ona hodnota, vymahatelnost bude rozhodně vyšší.
Samozřejmě by bylo bláhové domnívat se, že policisté budou hlídat každé
předjíždění a měřit každý centimetr. Když ale uvidí záznam
s nebezpečným předjížděním, budou to muset řešit. Záznam může mít určité
zkreslení, ale z půlmetrového předjetí se už nepůjde vylhat.“
Je pro vás vzor či ideál situace například v Rakousku nebo
Itálii, kde je v naprosté většině míra ohleduplnosti řidičů nesrovnatelná
s naší?
„Filozofie na západ a na jih od nás je taková, že tam si řidič
nedovolí cyklistu ohrozit. U nás si cyklista nesmí dovolit zdržet
motoristu. Teď byla v České televizi v Událostech reportáž, kde se
pozastavovali nad tím, že dodržení odstupu 1,5 metru bude nebezpečné, protože
máte jen dvě možnosti: buď ohrozíte cyklistu, nebo auto v protisměru.
Ukázali malou okresní silnici širokou pět metrů, vyměřili dvakrát dva metry pro
auta a pro cyklistu jim zbyl metr. O brzdě v autě zřejmě
neslyšeli a nenapadlo je, že by řidič mohl na patnáct vteřin zpomalit.
Skvělé by bylo, kdyby ta slušnost byla automatická, pak by zákon nebyl třeba a o plné
či přerušované čáře by vůbec nebyla řeč. Pokud je auto v protisměru, nebo
nevidím za zatáčku, tak nebudu předjíždět. Běžnější je situace: zrychlím, abych
byl co nejdříve před cyklistou.“
Váš třetí návrh, změna zákoníku práce, zní uším cyklistů
dojíždějících do zaměstnání na kole příjemně. Pro méně znalé je překvapující
informace, že jde o obnovu práva zaměstnance.
„V zásadě je to úprava, která tu platila do konce roku 2006. Platila
v širším pojetí, než jaké jsem navrhnul. Toto právo bylo obsaženo
v předchozím zákoníku práce, byly tam vyjmenovány všechny obvyklé dopravní
prostředky, s výjimkou osobních automobilů. Úschova se týkala i motocyklů.
Byla tam uvedena povinnost zaměstnavatele je bezpečně uschovat.“
Nebylo to trochu donkichotské? Protiargumenty se naleznou snadno:
stavební úpravy, místo pro uložení kol, jejich pojištění, pozice
zaměstnavatele, který je v nájmu u jiného subjektu? S tím se
pustit do boje chce odvahu, koncepci nebo mít za sebou nějakou vyšší moc.
„Zkusil jsem otevřít téma k diskuzi, zda by to právo nešlo obnovit
alespoň pro jízdní kolo. Tady ale bohužel nevidím politickou vůli. Jedno kolo
není problém. Uschované kolo by byla odpovědnost zaměstnavatele, většina je
pojištěna, bylo by to kryto touto pojistkou. Problém je teoretická možnost, že
by se všichni zaměstnanci zítra rozhodli začít jezdit do práce na kole. Tolik
kol není kam dát. Vznikly by tak náklady, toho se politici bojí a nechtějí
to zaměstnavatelům vnutit. Navíc se tam objevuje i ideologický aspekt, a to
že celý zákoník práce je přece levicový. Bylo by tu na jedné straně právo
zaměstnance, na druhé povinnost zaměstnavatele, kterému to nic nepřináší, snad
kromě toho, že zaměstnanec bude šťastnější, zdravější a možná bude mít
větší produktivitu práce. Pokud o téma úschovy kol budou mít zaměstnanci
zájem, snad se časem najde jiné řešení, které bude politicky průchodnější.“
Jaký bude další osud návrhů?
„Předložený sněmovní tisk se pravděpodobně nestihne prohlasovat do
konce volebního období. Bezpečný odstup a nepovinné cyklostezky mám
v plánu předložit formou pozměňovacího návrhu do sněmovního tisku, který
je už ve druhém čtení. Doufám, že by se o tomto návrhu mohlo hlasovat
ještě v tomto volebním období.“
Děkuji za rozhovor.
Autorem rozhovoru je Lubomír Severin. Rozhovor vyšel v časopisu
Velo č. 9/2020 (26. 8. 2020).
Žádné komentáře :
Okomentovat